Zapovězená komnata Pole Dance aneb co se děje „Za scénou“

Tento příběh věnuji všem, kteří TO zkusili nebo stále zkouší. Vystupujícím známým i neznámým. Všem  studiím z Čech, Moravy i  Slezska (zdravím své kolegyně :) ), které ví, co znamenají chvíle strávené „za scénou“ a které svým kurzistkám umožňují zářit. A především holkám ze studia Intimate, které ukázaly, že jsou skvělý tým. A pro ostatní ať už děláte cokoliv, budiž je tento příběh pootevřením dalších dveří.

„Holky, kde mám kraťásky? Nemůžu najít svý kraťásky. Ježiš, vždyť jsem je tady měla!“, „Vem si moje“, stahuje si gatě Eliška a v rychlosti mi je dává. 3, 2, 1, reflektory se rozzáří, jde se na scénu…

Tak asi takhle nějak to vypadá v prostorách „za scénou“. Je to místo, kam je divákovi vstup přísně zakázán a kterému se i zatoulané myši velkým obloukem vyhýbají. Ano. Některé věci by měly zůstat zamčeny na tisíc západů, s ozbrojeným konvojem u vchodových dveří, ale já jsem se rozhodla, že pootevřu dveře této 13. komnaty všech vystupujících a zavedu vás neslyšně na toto místo. Je to místo provoněné sladkými parfémy, laky na vlasy a tím největším chaosem a zároveň sounáležitostí, co umí vytvořit jen hafo ženskejch plujících na jedné vlně. Pojďme tedy vstoupit do těch zapovězených míst… Míst za scénou…

„Nekouká mi nic?“ Přede mnou sedí Kačka v provazu a ukazuje si na kostým. Kontroluji to, ale ničeho si nevšimnu: „Ne, je to v pohodě.“ „Uff, mám tam totiž ten split, víš...“

Ne, nebojte se, nepřeklikli jste špatně na stránky německého porna s Helmutem, jde pouze o přípravu na pole dancové vystoupení. Možná si teď spousta kecálků, co se stále fušují do pole dance jako do něčeho, co je odnož striptýzu, právě teď mnou spokojeně ruce. Ale víte co? Vás rychle vyvedu z omylu a řeknu vám jednu obyčejnou pravdu, která souvisí s fyzikou. Jsme spoře oděné, protože bavlna a jakákoliv jiná textilie po kovu klouže. HA a máte to. Čekali jste víc? Myslíte, že jsme odvázaný z toho, že nám jsou vidět ty modřiny z tyče, popraskané žilky atd? Asi by hodně z nás daly zavděk nějakým hezkým elastáčkám a triku s propínáním ke krku, ale to by jsme, milí zlatí, udělaly invert jednou a naposledy. No a občas když visíme hlavou dolů nebo děláme prvky na flexibilitu chceme dobře držet, ale taky se potřebujeme cítit v pohodě, že nám něco jaksi někde nepřebejvá.

Ale to jsme už krapet přeskočili. Nejdříve totiž je potřeba ten kostým najít. Hledání kostýmu má většinou stejný průběh. Pár vteřin naprosté paniky, když kostým v tašce nikde nevidíte a pak jej vítězoslavně vytahujete z postranní kapsy, kam jste si ho doma daly se slovy: “Tady na něj určitě nezapomenu.“ Oblíkáte kostým, kolegyně vám ho zapíná a ejhle: jakto že je, sakra, u krku volnější, když ještě před měsícem byl akorát? Takže na řadu přichází slečna Připravená. Slečna Připravená je někdo, u koho máte jistotu, že má přesně to, co vy nemáte: šití, nůžky, náplasti, několik záložních kraťásků, prostě to-na co vy jste se vykašlaly, protože vy tohle přece nikdy potřebovat nebudete. U slečny Připravené máte jistotu, že ona vám nejen dokáže v mžiku přešít kostým, (protože to je přesně ten typ holky, co z domácích prací na základce měl za výbornou a kterým jsem vždy, se zakrvácenýma rukama od nůžek, záviděla), ale která vás ještě s úsměvem poplácá po rameni a řekne, že je vše v pořádku. Díky za vás všechny „slečny Připravené“ - bez vás bychom někdy ani na to jeviště nedošly :)

Další fáze je fáze malování. Každý tanečník ví, že reflektory mají tendenci tak trochu „sežrat“ face, proto je potřeba se namalovat opravdu výrazně. Ale občas si někteří pojem „výrazně“ pletou s pojmem: „přemalovat se na Marfušu“. Tak si sedáte na židli a na 20 minut se vkládáte do rukou „odbornice“. „Odbornice“ je v této chvíli myšlen někdo, kdo umí zkrátka líčit, nebo ho to baví, nebo (a to každé studio plesá radostí, když má někoho takového ve svých řadách), je náhodou majitelka kosmetického salónu. S důvěrou se mu odevzdáváte, protože vám nic moc jiného nezbývá a se slovy: “Nejsem zvyklá se moc malovat“ zavíráte oči. Za 20 minut je otvíráte a nevěřícně koukáte do zrcadla, kde na vás hledí někdo úplně jiný, a tak se zmůžete jen na „Týýjóoo“ A po chvíli: “Nejsem moc přemalovaná?“, „Ne, nejsi, vypadáš výborně.“ Co na to říct… :)

Pak přichází na řadu česání a je to stejné jako u malování: chvála všem šikovným a schopným česačkám, ať už to mají jako byznys nebo jako koníček. V této fázi se na sebe můžete alespoň dívat do zrcadla, co se odehrává na vaší hlavě. A většinou nejčastější hláška kadeřnic, když si vás vezmou pěkně do parády a všimnou si vašeho vyděšeného výrazu, je:“Neboj se, takhle to nebude ve finále vypadat“ A tak se tedy nebojíte a raději zavíráte oči a věříte holkám, že ví, co dělají. A většinou to klapne!

Prohlížíte se v zrcadle a je to vážně pecka. V čemž vás ještě podporují kolegyně, které vás ve vteřině nemohou poznat: “Jsi to vážně ty? Teda sekne ti to, ...“

Cítíte se skvěle, protože vám to opravdu sekne, ale teď přichází na řadu ta nejtěžší část a to je nicnedělání. Už jste rozcvičené, nalíčené, učesané, pěkně v kostýmu a začíná na vás doléhat tréma. A tréma, přátelé, to je neodbytná dáma. Svým pařátem do vás šťouchá tak dlouho, že běžíte už po páté na záchod a třesou se vám kolena.

A přesto tato dáma do toho zkrátka patří. A když zaškrábe na vaše dveře, nevyhazujte ji pryč a ani před ní neutíkejte. Pozvěte ji dál, ať si s vámi tedy pobude. Uvidíte, že ve finále vám dá něco, co vás popožene k vrcholným výkonům, které se občas dějí jen na jevišti a pak dotyčný nechápavě kroutí hlavou, jak se mu to podařilo. Adrenalin, obrovský příliv energie a síly - to je to, co vám tato dáma dá, když tomu strachu nepodlehnete. Myslíte, že jste samy, co prožíváte strach? Ale kdepak: My všichni se bojíme. I ten největší profík má strach - ale jsme na jedné lodi, pamatujete?

Když přijde bouře - vaše vnitřní bouře prostě dýchejte, skákejte, pijte, dotýkejte se a hlavně si nezapomeňte říkat tu nejdůležitější větu: UŽIJU SI TO!

Kdysi mi moje učitelka tance, vyprávěla příběh, který zažila na vlastní kůži. Jednou se šla podívat na balet do nároďáku, snad to bylo i někde mimo naše hranice. Deset baletek stojí na špičkách na jevišti a do toho přitančí sólistka. Všechny oči se upínají přímo na ni. Zvedá ruce a najednou PRÁSK: Povolí se jí ramínka u trikotu a trikot se přehoupne přes její prsa. Stojí tam - nahá  a bradavky jí trčí jak výstražná světla přímo na diváky. Všichni nevěřícně zírají a čekají, co bude. Lehce skloní pohled a pak se napřímí a jak Venuše v celé své obnažené kráse odtančí své sólo. A dá do toho všechno: veškerej stud, strach i překvapení, kterej musela v ten okamžik jistě zažít. Jeviště je jen její a celé divadlo má v hrsti. Když udělá poslední pohyb a zabodne špičku do podlahy a zastaví se ve štronzu, je ticho. A pak se všichni postaví a tleskají. A to je přesně ono!

Opravdu se může stát cokoliv - šáhnete si na tyč a ve vteřině víte, že jste namydlení a bude vám to klouzat jak po oleji. Nebo zapomenete choreografii, nebo neuděláte trik a nebo prostě spadnete na prdel. Ok. V tom případě prostě udělejte, co zrovna můžete a použijte to, co máte. I kdybyste měly 5 minut kroutit zadkem a totálně improvizovat - tohle je vaše chvíle - tak si ji užijte.

To, co se děje na scéně, když vstupujete do „záře reflektorů“ je zase jiný příběh. Jedinou jistotu, kterou vám mohu zaručit je, že TADY to nikdy nezatančíte stejně jako na trénincích ve studiu, ve sto let staré sportovní podprdě, s pár zářivkami nad hlavou a kamarádkou, která vás natáčí na mobil. Zatančíte to líp, zatančíte to hůř, ale nikdy ne stejně. To, co se děje za scénou po vašem vystoupení, vám mohu klidně říct - děje se toho totiž hodně - radostný řev, občas pláč a následné utěšování, objímání, poplácávaní po ramenou, někdy nemluvíte, ale všichni mluví za vás, totální euforie nebo depka a sypání si popela na hlavu. A tohle všechno do těchto prostor patří - každá emoce a pocit,ať je sebevíc bolestnější má v prostorách za scénou své uznané místo, tady můžete být totiž samy sebou.

A proto to děláme. A proto tohle všechno miluju. Všechno to líčení, česání, půjčování šminků, voňavek, pití z cizí lahve bez dovolení, protože tam je to všem šumák, neustálé hledání dry handsu, hecování, přeřvávání se, poskakování, plašení, že to nestihneme a že to zvořeme, utěšování, podpora…

…Jsme totiž na jedné lodi a víme všichni, že jedeme do bouře. Vlny se zvedají, atmosféra houstne, máme strach, ale všichni děláme, co můžeme - pádlujeme, kormidlujeme, kontrolujeme kompas…Občas někdo padá přes palubu, ale my se pro něj vrháme a vytahujeme ho zpět mezi nás. Jsme jeden tým, na jedné lodi, jsme za scénou… Bojíme se, ale my tu naši loď a Tebe nenecháme potopit... Plujeme dál… dál do záře reflektorů… : )

Poznámka: Vzkaz pro všechny, kdo ještě nenašli odvahu někde vystoupit, ale láká je to: Jděte do toho. Nemohu vám slíbit, že to třeba nebude totální fiasko, nemohu vám slíbit, že to odtančíte jako v těch amerických filmech, kdy amatér vezme profíky a celý sál do hrsti, nemohu vám slíbit ovace, ale co vám mohu slíbit je - nová zkušenost, protože jak se říká: “I pád na hubu je vlastně krok dopředu.“ A to za to stojí, tak si to setsakramentsky užijte. :)

Zuzka Kňavová